Jiří Havelka

je divadelní režisér, dramatik, herec, moderátor různých TV pořadů. Stál také u zakládání Stanice O, později televize Óčko nebo Jihlavského festivalu dokumentárních filmů. Je jednou z kmenových autorských tvůrčích osobností divadla VOSTO5, které proslulo mj. také otevřenými tvary vlastních autorských inscenací, jejichž základním stavebním kamenem je improvizace. V roce 2008 získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku.

Svou divadelní práci od začátku zaměřuje na kolektivní improvizaci jako metodu tvorby originálních autorských inscenací.

Jeho hry často leží na pomezí činoherního a alternativního, až pohybového či výtvarného divadla. Není proto divu, že v prvních letech po absolvování byl nejvíce spojen s pražským Studiem Ypsilon, kde s generačně spřízněnou částí souboru vytvořit řadu tematicky navazujících autorských inscenací, z nichž největší pozornost vzbudilo originální divadlo o divadle Drama v kostce (2005, nominace na Cenu Divadelních novin) a Kam vítr tam pláž (2008, nominace na Cenu Divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo), která přenáší windsurfing na jeviště. Spoluprací s „velkým“ souborem Ypsilonky vznikla např. úspěšná koláž z života a tvorby Alfreda Jarryho Nadsamec Jarry (2006).

Příležitostně moderuje kulturní pořady v České televizi (Letadlo, Hotel Insomnia, Tečka páteční noci, Magnesia Litera), občas hraje ve filmech.

Divadlo Na zábradlí

Od sezony 2013/14 je ředitelem Divadla Na zábradlí Petr Štědroň, uměleckým šéfem Dora Štědroňová a kmenovým režisérem Jan Mikulášek, tedy osvědčený umělecký tým někdejší brněnské Reduty, odkud na Zábradlí přenesli také část repertoáru (Korespondence V+W, Zlatá šedesátá, Europeana, Buržoazie, Kabaret Kafka a Anna Karenina) i hereckého souboru. Svým hereckým potenciálem si brzy získali diváckou oblibu Jana Plodková, Jiří Vyorálek, Anežka Kubátová, Miloslav König, Jan Hájek, Petr Jeništa, Jakub Žáček a další, kteří spolu s dlouholetými členy divadla například Magdalénou Sidonovou, Leošem Nohou, Petrem Čtvrtníčkem, Jiřím Ornestem či Marií Spurnou vytvořili umělecky silný kolektiv obdivovaný publikem a oceňovaný kritikou. Obrovského úspěchu dosáhla v roce 2014 inscenace Velvet Havel v režii Jana Friče, jež ovládla všechny kategorie Cen divadelní kritiky a vynesla Divadlu Na zábradlí titul „Divadlo roku 2014“. Cenu divadelní kritiky za nejlepší inscenaci obdržel v roce 2017 i režisér David Jařab a jeho Macbeth – Too Much Blood. Mezi nominovanými v kategorii scénografie roku se pak pravidelně pohybuje i kmenový scénograf Divadla Na zábradlí Marek Cpin, který v letech 2014 a 2018 své nominace proměnil v ocenění, a to za inscenace Požitkáři a Mýcení.

Začátkem července 2014 obdrželo Divadlo Na zábradlí od sousedního Pachtova paláce výpověď pronájmu zadního foyer, přes nějž diváci vstupovali do sálu. Dlouhá vyjednávání skončila pro divadlo neúspěšně a z nutnosti nového uspořádání divadla započala v roce 2015 dvouletá rekonstrukce budovy, během které působil umělecký soubor ve Švandově divadle, později v Divadle Komedie a zároveň na mnoha zájezdech. V říjnu 2017 bylo konečně slavnostně otevřeno „nové Zábradlí“.

Dramaturgie divadla se v současnosti ubírá cestou původních autorských inscenací, dramatizací románů a radikálních interpretací klasiky. V posledních letech se soubor rozrostl o mladší herecké posily, jako jsou Vojtěch Vondráček, Barbora Bočková, Kateřina Císařová a Michal Bednář. V roce 2020 pak obohatili umělecké vedení divadla dramaturgové Petr Erbes a Boris Jedinák, kteří do repertoáru vnáší svěží poetiku polodokumentárních inscenací Kyjem po kebuli, Discoland či Bůh v Las Vegas a zároveň spolupracují jak s dalšími kmenovými tvůrci, tak například s mladým tvůrčím kolektivem 8lidí nebo úspěšnou režisérkou Annou Klimešovou. Soubor Divadla Na zábradlí také pravidelně hostuje na domácích i zahraničních scénách a festivalech – pravidelně navštěvuje Polsko, Maďarsko, Slovensko, Německo, hostoval ale i v Bosně a Hercegovině, Srbsku, Kolumbii, USA a dalších zemích. Pražské i přespolní publikum okouzluje neotřelými kusy, jež vyžadují angažovaného a otevřeného diváka, který se nebojí o divadle přemýšlet.