autor: Luigi Pirandello
režisér: Michal Vajdička
Dejvické divadlo, Praha
Pravda může mít mnoho podob. Může být absolutní i relativní, krutá i osvobozující. A každý z nás má tu svou.
Komedie o tom, jak snadno se ztratíme při hledání vlastní pravdy — zatímco to podstatné nám uniká. A přesto, jak kdysi řekl Einstein: E = mc².
Pravda může být různá. Absolutní, relativní, částečná, úplná, krutá, naprostá, velká… A každý má tu svou.
Komedie o tom, že se často ztratíme hledáním vlastní, mnohdy nepodstatné pravdy, zatímco nám uniká něco mnohem podstatnějšího. A přitom stále platí, že E = mc².
Hra Luigiho Pirandella, jednoho z největších italských dramatiků a nositele Nobelovy ceny za literaturu, je součástí tzv. trilogie „divadlo na divadle“ (později k ní přibyly ještě tituly Šest postav hledá autora a Dnes večer improvizujeme).
Upozorňujeme diváky, že vzhledem k režijní koncepci inscenace se během představení na jevišti kouří.
Inscenační tým:
překlad: Zdeněk Bartoš
scéna: Pavol Andraško
kostýmy: Katarína Hollá
hudba: Michal Novinski
dramaturgie: Daniel Majling, Eva Suková
režie: Michal Vajdička
Hrají:
Klára Melíšková, Martin Myšička, Veronika Khek Kubařová/Antonie Martinec Formanová, Lenka Krobotová, Hynek Čermák/Tomáš Jeřábek, Lukáš Příkazký, Anna Řeháková/Marie Anna Myšičková, Jaroslav Plesl, Zdeňka Žádníková, Ivan Trojan, Denis Šafařík, Jana Holcová, Eva Suková a další
Michal Vajdička
V roce 2004 absolvoval obor divadelní režie na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Už během studia zaznamenala jeho inscenace Opuštěný západ úspěch na mezinárodním festivalu divadelních škol Setkání/Encounter v Brně v roce 2005 a ve stejném roce na domácím divadelním festivalu Istropolitana v Bratislavě.
Jako režisér spolupracoval s mnoha slovenskými a českými divadly (Činohra SND, Státní divadlo Košice, Divadlo Andreje Bagara v Nitře, Dejvické divadlo v Praze, Divadlo na Vinohradech, Národní divadlo Brno). Od roku 2014 zastával dva roky post uměleckého šéfa v Dejvickém divadle v Praze, kde nazkoušel úspěšnou inscenaci Ucpanej systém, jež získala cenu Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku 2012. Od roku 2017 vedl dva roky Slovenské národní divadlo. Stále působí jako interní pedagog a vedoucí katedry na Katedře herectví VŠMU, kde spolu s hercem Tomášem Maštalírem vede semináře herecké tvorby. Okrajově se věnuje také televizní režii.
Dejvické divadlo
Dejvické divadlo vzniklo v roce 1992 jako scéna Obvodního kulturního domu Prahy 6 z iniciativy ředitelky Evy Kejkrtové Měřičkové, která ho vedla téměř třicet let. Z původního experimentálního prostoru se brzy stalo jedno z nejrespektovanějších a nejnavštěvovanějších českých divadel. Od roku 2004 funguje jako obecně prospěšná společnost.
První inscenací byla školní adaptace Johanes doktor Faust (1992) v režii Jana Borny, pod jehož vedením získalo divadlo status profesionální scény a brzy i první Radokovu cenu (Sestra Úzkost, 1995). Po odchodu Bornova souboru v roce 1996 převzal umělecké vedení Miroslav Krobot, který vytvořil nový herecký tým – mimo jiné s Ivanem Trojanem, Martinem Myšičkou, Davidem Novotným, Klárou Melíškovou či Zdeňkou Žádníkovou – a vtiskl divadlu charakteristický rukopis založený na herecké souhře, humoru a inteligentní současné dramaturgii.
Repertoár spojuje původní české texty (Zelenka, Krobot, Tománek, Klimáček, Majling aj.), moderní světovou dramatiku i klasické adaptace (Oblomov, Bratři Karamazovi, Hamlet). DD se stalo šestkrát „Divadlem roku“ a pravidelně sbírá prestižní ocenění za inscenace i herecké výkony.
Úspěchy divadla přesáhly i jeviště – podle jeho her vznikly filmy Příběhy obyčejného šílenství a Karamazovi, televizní seriály Čtvrtá hvězda, Dabing Street a Zkáza Dejvického divadla.
V roce 2024 se ředitelem stal Lukáš Průdek, po osmi letech z postu uměleckého šéfa odešel Martin Myšička, kterého od ledna 2025 nahradil Jiří Havelka. Jeho tvorba přináší do Dejvického divadla novou éru – propojení dokumentární přesnosti, kolektivní kreativity a společenské aktuálnosti.
